Omlouvám se, ale vrátila se mi moje spřízněná duše!

O tom, že zázraky se dějí a duše se k nám vracejí… Tímto článkem jsem se v únoru 2017 omlouvala svým klientům, že nebudu nějaký čas reagovat na dotazové e-maily či telefony obratem, ale o něco později, než byli zvyklí. Měla jsem k tomu své důvody – vrátila se mi totiž po roce moje spřízněná duše – a já jsem s ní musela pobýt chvíli „na mateřské dovolené“. Netrvalo to dlouho, ale nějaký čas to vzalo. Tak jsem všem byla vděčná za pochopení a trpělivost. Svoji práci mám moc ráda a je i mojí velkou vášní, ale tenhle příběh se stal na čas tou největší prioritou! O co šlo? Vrátila se mi totiž moje spřízněná duše, která mi rok bytostně moc chyběla – a teď je zpátky. Abych vám to trošku osvětlila, rozhodla jsem se svůj pohádkový příběh o tomto „zázračném znovusetkání“ sdílet v tomto článku. Nečekejte článek o jídle, ani o hubnutí, nebo o programu Metabolic Balance®… Je to o tom, že zázraky se asi dějí a že spřízněné duše existují… Stačí si přát, a stačí věřit… 

Je to pohádka? Může to být můj výmysl? Může to být moje chiméra? Třeba ano, ale třeba taky ne. Pro mě se stal tento příběh realitou, kterou žiji. Myslím si, že vztah se spřízněnou duší existuje. A věřím, že je prostředkem k tomu, abychom ze sebe dokázali vydat to nejlepší, a časem nám pomůže stát se mnohem úplnějšími, než bychom se kdy dřív mohli stát sami. A podle mě je jedno, zda spřízněnou duší je člověk, nebo zvíře… 

Když „odešla“ Sharinka

6. února 2016  „odešla“ do psího nebe moje milovaná fenka Sharinka. Byla skvělá, byla chytrá, byla oddaná, byla takový „pesočlověk“, všechny nás moc milovala a my všichni milovali ji. Byla velmi vnímavá, vždy se chovala úžasně, byla naprosto bezproblémová. Nepotřebovala košík, nepotřebovala vodítko, nepotřebovala povely – všechno přirozeně cítila, všechno věděla, všechno předjímala a vždy se chovala tak, jak bylo potřeba – a to sama od sebe – aniž bychom ji museli jakkoli ovládat. Takový zázračný pes.

A najednou tady nebyla. Kdo má nějakého zvířecího kamaráda, kterého miluje, ať již pejska, kočičku nebo jiné zvířátko, dokáže si jistě dobře představit, jak to bolí, když náhle předčasně „odejde“. Sharinka odešla dříve, než úplně zestárla a proto to bylo tak moc bolavé.

Když Sharinka umřela, zůstala v mém srdci obrovitánská díra – taková hluboká propast. Jako kdyby vám najednou část srdce někdo vyrval z těla ven. Samotnou mě překvapilo, jak těžce a bolestně jsem její odchod prožívala, a jak se mi nedařilo tu „díru“ (a to ani po mnoha měsících), v srdci zamáznout a jakkoli zacelit. Nerozuměla jsem tomu, považuji se totiž za člověka racionálního, který se dokáže snadno ovládat… Ale tady, s ní, to z nějakého důvodu prostě nešlo.

Plakala jsem za ní kudy jsem chodila, a trvalo to divně dlouho, ještě mnoho měsíců poté, co umřela. Bylo to velmi zvláštní, tohle jsem totiž zažila poprvé (Sharinka nebyla můj první pes, před ní byla ovčanda Kazi 1, potom Kazi 2, ovčák Bojar, a jezevčíci Borek 1 a Borek 2). Možná za to mohlo to, že jsme se s ní nestihla rozloučit, možná za to mohlo to, že jsem jí nestihla pohladit když umírala, protože když se to stalo, nebyla jsem s ní, ale daleko od ní… „Rozloučili se s ní a vyprovodili ji“ mí tři milovaní synové. I pro ně to byl velmi silný a bolestný prožitek – museli totiž rozhodnout … Měli však to privilegium, být s ní, držet ji za packu, hladit jí …

Když „odešla“, tak jsem hluboce cítila, že ONA byla mojí součástí, která mě nějak zvláštně doplňovala, tak jako kdyby ve dvou tělech byla jedna duše. A když najednou zmizela, zůstala v mém srdci po ní tahle obrovská díra.

Proplakala jsem tenkrát opravdu spoustu dnů. Kluci mi tenkrát volali, že Sharinka už s námi není… Strašně to bolelo… A když jsem se s ní v zasněžených horách v duchu loučila, prosila jsme jí, aby se, pokud to bude jen trochu možné, ke mě zase brzy vrátila. Prosila jsem jí, ať mi dá nějak vědět, ať se mnou „nějak zalomcuje“, až bude zase zpět „vtělená“. A věřila jsem, že to poznám!

Neumím veršovat, ale když jsem se byla asi měsíc po Sharin odchodu projít kolem Máchova jezera, kam jsme s ní často chodívali na dlouhé procházky, začaly mě cestou přicházet slova … jedno za druhým … – a tak jsem si je zapsala tenkrát do telefonu. Ta slova plynula tak sama, automaticky, aniž bych o nich přemýšlela … Neumím veršovat, a slova níže jsou zapsána tak, jak ke mě přicházela, nijak jsem je neupravovala. Nepsala je moje hlava, ale moje srdce, moje duše … A myslím si, že tímhle jsem se s  ní svým způsobem intuitivně rozloučila. Tohle je pro mě hodně intimní sdílení, tak buďte prosím shovívaví…

 

Ten rok byla Sharinka stále se mnou – byla v mých vzpomínkách, byla v mých myšlenkách … A ten rok jsem si také nechala do mailu posílat každý den nové inzeráty s nabídkou štěňátek. Uvnitř jsem věděla, že nechci žádného jiného psa, nechtěla jsem „psa pro psa“, protože jsem byla „zvyklá“, ale ráda jsem se na ty prcky dívala. Za ten rok jsem prohlédla více jak 600 inzerátů, více než 600 krásných pejsků! Tolik krásných štěňat, tolik milých tvářiček – ale s mým srdcem to ani nehlo! Jo jo, říkala jsem si „ty jsou roztomiloučký“… Ale srdce v mé hrudi zůstávalo naprosto netečné, uzavřené, ztrnulé, smutné, bez zájmu, bez reakce… Uzamklo se ve vzpomínkách na NI …

Jednoho dne mi vyskočilo srdce z těla!

Jednou, začátkem ledna 2017, jsem opět otevřela e-mail s novou nabídkou štěňátek – a vyskočila na mě jedna hlava, takový xychtík malé fenečky. A co se nestalo??? Moje doposud netečné srdíčko náhle doslova vyskočilo z mé hrudi! Začalo tlouci jako splašené, já se začala třást po celém těle, slzy mi vyhrkly z očí! Pozorovala jsem sebe samotnou „jakoby z dálky“ a snažila se racionálně vyhodnotit situaci: „Co se to proboha děje? Proč tahle šílená emocionální reakce? Vždyť to štěně vůbec přeci není Sharince podobné? Ale ty oči, ten pohled, ta energie!“ Hlavou se mi honilo spoustu myšlenek, ale srdce bilo jako na poplach, div mi z hrudi nevyskočilo. Hlava říkala „Báro, uklidni se, vyhodnocuj!“ a srdce volalo, „Zvedni se sakra a jeď si okamžitě pro ni“!

Když jsem se uklidnila, nebyla jsem si vůbec ničím jistá. Jen jsem viděla ty stejné oči, ten stejný kukuč, a cítila z nich Sharin duši! A věděla, že něco je jinak, věděla jsem, že bych měla zjistit víc. Ale hlava mi napovídala, že přece…

• nemám čas se o štěně starat !
• vychovat štěně je náročné !
• budu muset  v noci vstávat a venčit ho, než se to naučí !
• nebudu moci odjet jen tak na lyže nebo k moři !
• kde seženu hlídání ?
• na venčení budu sama, protože kluci už bydlí jinde a manžel bývá v práci !
• máme 2 malé kočky, co když se nesnesou !
• a spoustu dalších důvodů, proč psa NEMÍT!

Rozhodování je těžká věc, zvláště když posloucháte hlavu

Tak jsem svoji hlavu poslechla a inzerát jsem prostě smazala.

Tři noci jsem z toho nemohla spát, ten pohled, ty oči se mi totiž pořád vracely, moje srdce mě v noci probouzelo a pořád mi naznačovalo, že tohle nebylo správné rozhodnutí a že mám zjistit víc! Ty oči jsou přece tak podobné – téměř stejné. Viděla jsem před tím tolik štěňat, dívala jsem se do tolika psích očí, ale žádné neměly to, co tyhle – a tyhle jsem prostě dobře znala. Tak jsem zase po 3 dnech vyhrabala inzerát z e-mailového koše a slečně Štěpánce jsem napsala, že bych se ráda přijela na fenku podívat. Štěpánka mi návštěvu potvrdila.

Ale u mě to stále nebylo jednoznačné a probíhal uvnitř mě obrovský souboj hlavy a srdce. Fenka mě přitahovala jako silný magnet! Ale hlava zase vyhrála! Na jedné straně jsem věřila, že to je ONA, na druhé straně jsem pochybovala o svém zdravém rozumu. Měla jsem naplánováno spoustu pracovních projektů, spoustu zahraničních cest … Do toho se štěně teď prostě nehodilo!

Po dalších třech dnech jsem se, na základě pro mě racionálních a vážných důvodů, rozhodla, že v tuto chvíli prostě není vhodný čas na to, pořídit si štěně. Nemohli bychom mu přece dopřát tu péči, kterou potřebuje. No a tak jsem Štěpánce (doslova s rozervaným srdcem) napsala, že je mi to moc líto, ale svoji rezervaci musím zrušit… A bylo to!

Po tomto rozhodnutí mě mé srdce přestalo „rušit“ a znovu se uložilo ke zdánlivému klidu. Myslela jsem si, že to je indície, která potvrzuje správnost mého rozhodnutí.

Po třech týdnech ale následoval „masakr“!

Ten klid však byl „klid před bouří“. Po třítýdenním období zdánlivého „klidu“ jsem se jednou v noci probudila – a moje srdce tlouklo jako na poplach, slzy mi z očí kapaly na peřinu a v hlavě se objevovala jedna jediná myšlenka…

Ona tam na tebe pořád čeká! Vždyť si jí o to prosila! A teď si jí odmítla!
ONA TAM ALE NA TEBE STÁLE ČEKÁ! ČEKÁ NA TEBE!!!

Nastal naprostý emocionální masakr! Bulela jsem jako blázen, nešlo přestat. Můj muž se posadil vedle mě na posteli a říká: „Neříkám to rád, ale musím to říct – ano, ona tam stále je a čeká na tebe. Cítím to tak, jako ty! Dělej co musíš!“

V hlavě se mi honily další myšlenky: Ale to je přece blbost! Vždyť Štěpánka (chovatelka) po mě měla na tuhle fenku ještě další čtyři rezervace. Ta už tam přece nebude! To není přece možný! Co mám sakra dělat ???

Ráno jsem Štěpánce napsala: 

„Hezký den Štěpánko, chtěla jsem vás jenom informovat, že situace se u nás trochu změnila – tak kdyby náhodou byla fenka ještě volná, jsem k dispozici s otevřenou náručí… „

Chvíle napětí … a přišla odpověď, na kterou nikdy nezapomenu: 

„Dobrý den, Tak to jsem moc ráda. Fenka se nám už 4x uvolnila a jednoho pána jsem musela sama odmítnout. V současné chvíli je stále volná. Možná na Vás čeká… Pokud máte tedy zájem, můžeme se domluvit na odběru.“

Následovaly moje slzy štěstí, těšení se a velké očekávání, jaké bude naše setkání… Je to Sharinka? Není to Sharinka? Je to ta moje spřízněná duše? Nebo není? Někde uvnitř jsem ale již věděla, že ať je to jak je to – tohle setkání se prostě stát muselo …

A jaké tedy bylo naše setkání?

Po týdnu jsme pro ni s manželem jeli. A teď pozor, nevymýšlím si. Přiběhla k nám, jako kdyby nás už dlouho znala. Vítala se s námi. Nebála se nás. Šla s námi k autu bez pobízení. Zaváhala jenom na okamžik. V autě ale byla absolutně klidná, a vůbec se nechovala jako štěně, které vezeme pryč od maminky a sestřičky, ale chovala se jako kdyby jela „domů“, jako kdyby to vše dobře znala.

Držela jsem ji pevně v náručí, ona se držela zase mě jako klíště kolem krku, pevně tiskla moji ruku svými packami – vlastně obě jsme se k sobě tiskly, co to jen šlo. Jako kdybychom se viděly po letech odloučení a tak jsme si tohle setkání užívaly tak plně… Ač jsem se snažila ovládat, stejně jsem půlku cesty probrečela dojetím a radostí.

A moje srdce? To plesalo radostí, přetékalo štěstím, protože jeho prázdná část byla najednou zase plná a celá – a já si myslím, že je to proto, že ta moje spřízněná duše se prostě vrátila. 

Doma fenečka „zabrala“ hned to „své“ původní místo u dveří, tam kde lehávala i Sharinka. Už tehdy bylo cítit, že je velmi vnímavá, hodně citlivá, k nám neuvěřitelně přítulná, a doma velmi klidná – podobně jako bývala Sharinka. Taková „srdcařka“ s velkým srcem. A já věřím, že Sharinka splnila mé přání, když jsem se s ní tenkrát na zasněžené louce Krušných hor s pláčem loučila a v podobě téhle fenečky, které jsme nakonec dali jméno Thorinka, se ke mě vrátila zpátky…

A proč si myslím, že se vrátila?

Když Sharinka odešla, tak jsem celý rok chodila často na místa, která mi Sharinku připomínala. V duchu jsem ji cítila pořád vedle sebe, byla často na těchto procházkách se mnou… Svým vnitřním zrakem, jsem ji vídávala běhat vedle mě, hrabat v písku a skákat do vody… Možná si teď říkáte, že mám nějakou „ujetou“ a bláznivou představivost, nebo že jsem opravdu blázen… Já si ale nemyslím, že jsem blázen, jenom to takhle cítím …

Před vánoci jsem ji však při svých procházkách přestala tak intenzivně cítit a nedařilo se mi ji vnitřním zrakem spatřit, i když jsem si to moc přála. Jako by tam najednou „nebyla“. Myslela jsem si, že to jen čas  „zahojil“ konečně tu moji bolest… Ale dnes to vypadá, že doba, kdy jsem Sharinku přestala vnitřně „cítit“ a „potkávat se s její duší“, se rovnala té době, kdy se asi znovu narodila… (štěňata se narodila v listopadu).

Je to už dva roky, co Sharinka umřela – v té době jsme byli na horách, když mi to kluci volali. A právě po roce, když jsme opět byli na horách, přišla ke mě tahle malá roztomilá a osudová fenečka – přišla Thorinka.

Je to náhoda? Pohádka? Moje fantazie? Možná jenom moje představivost? Nebo moje veliká touha ji znovu moci hladit a dovádět s ní? A nebo zázrak? Kdo ví? A vždyť je to vlastně jedno. Já jenom vím, že jsem nechtěla psa „kvůli psovi“ – ale já chtěla znovu potkat JÍ… tu dušičku… A sami posuďte, zda ji v ní také vidíte…

Díky tomu znovu cítím plnost svého srdce a intenzivní život v něm. A připomínám si slova své maminky, která mi vlastně pomohla se rozhodnout na základě svého srdce. Když jsem u ní brečela, že nevím, co mám dělat, tak mi řekla: „Barunko, vždyť tvé city a tvé srdce ztrouchniví, když ji tam necháš. Měla bys poslechnout své srdce a ne poslouchat své pochybnosti!“

A já jsem nyní moc šťastná, že jsem poslechla své srdce a že jsem ji tam nenechala a že ji mám u sebe. Protože díky zvířecím přátelům naše srdce může rozkvést do neskutečně krásných květů, plných vřelého citu a hluboké lásky, které pak můžeme rozdávat i svým milovaným nejbližším lidem. Ten, kdo neměl zvíře, tomu asi neporozumí a některým to bude možná i k smíchu, ale ten, kdo zvířecího přítele má, tak ví nejlépe, jak se cítění a prožívání v oblasti srdce změní, a stává se takové plné a čistší… Když umíme naslouchat a číst v řeči zvířat, a sdílet s nimi vřele a s citem svůj čas, stejně jako s lidmi, které milujeme, tak se prostě naše energie dávání i přijímání lásky mnohonásobně zintenzivní a do své záře a svitu zahrne i lidi kolem nás…

A já jsem moc šťastná, protože se mi vrátila moje spřízněná duše. Mějte oči, mysl a hlavně svá srdce otevřená, ať vás neminou ty důležité okamžiky, které mají moc měnit naše vnitřní životy k lepšímu… 

V únoru 2018 to bude 1 rok s Thorinkou

V únoru 2018 to bude 1 rok od doby, co máme Thorinku. Život s ní nám přinesl spousty nových situací, nových zážitků a taky jednoho milého člověka – Štěpánku.

Thorinka si totiž „přinesla“ na tenhle svět „své vnitřní bubáky“ (bázlivost). A tady má nezastupitelnou roli právě Štěpánka – její původní chovatelka. Svými zkušenostmi, radami, klidem a podporou nám pomáhá s jejími „bubáky“ bojovat a pomalu, postupně z nich dělat třeba i kamarády.  Je to obětavá a moc milá slečna, která má velké srdce a cit pro pejsky, a opravdu to s nimi umí… Takže, Štěpánko, děkujeme za tvoji pomoc a tvé přátelství.

Thorinka je v mnohém podobná Sharince, i když je drobnější, má tmavší barvu a má svý „bubáky“ a různá „strašidla“ – ALE, když se jí podívám do očí – jsou to ty stejné oči, stejný pohled, stejná energie a stejná láska…

Je to jemná, citlivá, srdečná a dychtivá duše, kterou nemůžete nemilovat… A i když se mnohým může zdát pracné nebo dokonce obtížné, žít s pejskem, který je bázlivý, tak já to vnímám úplně jinak. Thorinka nás totiž učí … Učí nás vysoké citlivosti, respektu, hluboké empatii a naprosté bezpodmínečné lásce zbavené sobectví…

Naše soužití považuji ve svém životě za velký dar, který prověřuje a probouzí lidství v mém srdci ?.

No a tady je pár fotek, jak šel prví rok s naší Thorinkou…